Dnešní článek nebude poučný. Dnešní bude pocitový. O tom, co máme rádi a co právě prožíváme. Bude tak trochu osobní.
Měli jsme těžký rok. Ne v podnikatelské nebo osobní rovině. Náš rok byl těžký v tom lidsko-psím „sou“žití.
Na začátku roku 2024 jsem měla tak trochu pocit, že jsem unavená minuloroční závodní sezonou a těmi 18 závody, které jsem se svými 2mi závoďáky absolvovala. K tomu spousta tréninků s nimi, s třetím pejskem, který se věnuje sportovní kynologii a trekkingu a v neposlední řadě programem pro 13 letou „vysloužilou“ sportovní matku těchto tří sporťáků.
A tak mi běhala hlavou neustále myšlenka, zda si letos nedat pauzu a na závody se tak trochu „vykašlat“. Nebo je aspoň omezit. Unavená cestováním, výdaji, lidmi…každý z nás to asi zná a každý si s tou myšlenkou pohrává. A vysílá. Vysílá přání a myšlenky do Vesmíru. Aniž by si uvědomil, že Vesmír to zařídí. A mnohdy jinak, než bychom to dokázali vymyslet a v těch nejdivočejších scénářích napsat.
Já bych letos asi vyhrála Oscara za nejlepší a nejhorší scénář v jednom. V květnu, na jednom z prvních závodů, si má fenka při rozběhu na skok vysoký na stěnu (Wall Climbing) utrhla kolenní vazy a sezóna pro ni okamžitě skončila. Podstoupila operaci (naštěstí v rekordním termínu) a nastalo dlouhé období klidu a rekonvalescence. A to jsem si myslela, že bylo to nejhorší, co mne potkalo.
Ne tak se na to tvářil Vesmír. V červnu, den po návratu z dovolené jsem zjistila, že druhý můj závodní pes způsobil zranění takového rozsahu a razance, která pro mne nebyla slučitelná s jeho dalším fungováním a musela jsem udělat nejtěžší rozhodnutí svého života. Po jeho odchodu jsem se rozhodla udělat pitvu. Vnitřní hlas mne k tomu vedl. Výsledek byl šokující. Pes, vyšetřený od A-Z, sportovně vedený, úspěšný, se zlepšující se tendencí ve všech směrech, měl nádor nadledvin a hydrocefalus mozku. Onemocnění dle vyjádření patologa i veterináře neslučující se se životem a vysvětlující jeho zkratové jednání. Slabá útěcha na ztrátu přítele.
Na základě této diagnózy vyšetříte zbytek vrhu včetně žijící matky. I ona má nádor nadledvin. Zbytek vrhu je v pořádku. Psí svět a sportovní ambice se Vám otočí o 180 stupňů. Najednou jsou všechny výhry nicotné. Proč se to vše stalo. Smrt nejbližšího a nejsložitějšího psa ve Vašem životě najednou zachraňuje život jeho vlastní matce. Můžete díky tomu nasadit léčbu a 100% víte, že nebýt jí, ona, ta nejdražší co máte, by tady už s Vámi nebyla.
Kam tím vším směřuji? Jak s tím souvisí ono babí léto? A celé toto zamyšlení? Trávím čtyři dny v Rakousku. V Tyrolsku. Nikdy jsem zde nebyla. Výběr ubytování, termínu, vše intuice a lehkost bytí. S kamarádkou si užíváme úžasné počasí, přesto, že v materiálech na Googlu všude psali, že horší období, než říjen jsme si vybrat nemohly. Psi, ona zraněná, již rekonvalescencující fenka Guarana zde poprvé po 5 měsících dostává trekkingový postroj a každý den se hrne s energií pitbulům vlastní kupředu. Primi, její bratr, s námi jede terény, které my sotva udýcháváme. Ale co je úúúúúplně nejvíc, je ta souhra, ten klid, barvy podzimu, slunce, … vše co Vás napadne a co si umíte představit. I jejich houževnatost, spánek v autě, … a v neposlední řadě … mají sebou svůj (náš) BARF. Kromě toho, že jsou to skvělí parťáci v životě, ještě tady oba pracují a natáčí pro Vás reklamní videa a pózují na fotografie. Jsou prostě nej a i když závody jsem letos opravdu omezila na minimum, stejně si to moc užíváme.
A doma nás čeká téměř 14letá Krayta, jejich máma. Moc se na ni těšíme a přejeme Vám, užívejte ať babí léto nebo jakýkoliv jiný den. A pořádně si zvažte, co si přejete. Někdy ta přání stojí život.
